Alexi, jaké byly Vaše začátky v Kiekertu?
Před prací v naší firmě jsem se nějaký čas živil jako řezník, bavilo mě to a pokukoval jsem i po podobné zkušenosti v cizině. Nakonec vše dopadlo jinak – v roce 2013 jsem přes agenturu nastoupil na zkoušku do Kiekertu jako operátor výroby. Po dvou letech jsem přestoupil do kmene a začal pracovat na pozici manipulanta, posléze zalévače na GL1 – VS 30. Tam jsem se také seznámil se svou přítelkyní, dnes již paní Merunkovou (smích). Spolu jsme pak po pár letech přešli na novou linku D86 BMW H-Schloss, já na pozici pěnaře, ona jako pracovnice SPC. Zařídili jsme si společné směny, takže jsme spolu v podstatě 24 hodin denně. A zato jsem moc rád.
„Když znáte správné fígly, vyměníte sami i sud,
co váží 210 kilo.“
Co je Vaší hlavní náplní práce?
Starám se o závěrečný úsek výrobní linky, na kterém jsou čtyři důležité stanice: laserová příprava povrchu zámku pro pěnu, detekce „puru“ (gumového dorazu eliminujícího hluk zámku, pozn. red.), nanášení pěny a pece. V podstatě, jakmile robotická ruka předá finálově otestovaný zámek na mou část „steinu“ (posuvný pás, po kterém se vyráběné zámky pohybují), jdou již všechny operace až po finálové zabalení za mnou. Zámek nejprve zajíždí do laserovací stanice, kde jsou na konkrétní místa vypáleny do plastu drobné vroubky, aby pěna dobře držela a nestékala. Výrobek pak pokračuje na kontrolu správného uložení zmiňovaného puru a pak přichází nejdůležitější část, kterou je nanášení pěny. Zde je zapotřebí neustále kontrolovat nanášenou směs, hlavně její tlak, teplotu a takzvaný „Schaumfaktor“. Ten určuje hustotu pěny, tedy zda není moc tuhá, nebo naopak nadýchaná. Pak už zámek čeká poslední operace, kterou je nahřátí v peci o teplotě zhruba 90°C, aby pěna dosáhla požadované konsistence. Poté je hotový výrobek kolegyněmi opticky zkontrolován a zabalen do zákaznických obalů, které jsou na konec elektronicky zaneseny do systému. Jelikož k mé pracovní náplní patří také pozice „bedýnkáře“, podílím se i na této poslední fázi výroby.
Jak vypadá Váš pracovní den?
Pracuji klasicky na tři směny. První činností, která mě při příchodu na pracoviště čeká, je kontrola správné teploty pecí, případně jejich nastavení. Dále pak ověřuji kvalitu pěny v zásobnících a pokud je ztuhlá, musím ji odstříkat. Když je linka připravena, výroba se spustí. Hlavní náplní mé práce je neustálá kontrola čtyř robotů, kteří nanášejí pěnu, a pecí. Mezi mé další úkoly patří například zajištění plynulého toku obalů na balicí linku. Na pěnových robotech také provádím jednodušší servis, jako je výměna stříkacích trysek a hadiček. A nesmím samozřejmě zapomenout na úklid linky! (smích).
Co Vás na práci baví a bez čeho byste se nejraději obešel?
Mně moje práce vyhovuje. Je hodně pestrá a dynamická, což mám rád. Mám na starosti hodně věcí, takže jakmile jede výroba, rychle to utíká. Nevýhody mě žádné nenapadají, snad jen aktuální komplikace s koronavirem. S kolegou za sebe v případě potřeby zaskakujeme, ale když se přihodí třeba jeho dlouhodobá ošetřovačka, mám celou směnu na starosti dvě pracoviště. A to už je velice náročné a časově až na hraně.
Podělíte se s námi o nějakou zajímavost ze své profese, o které třeba ostatní zaměstnanci nemají ani tušení?
Přestože moje pracoviště není na první pohled velké, díky chytrým hodinkám jsem zjistil, že za směnu nachodím průměrně dvacet kilometrů. Rád bych čtenáře uklidnil, že toto není standard – já jsem dost aktivní, rád jsem u všeho a chci mít komplet linku neustále v perfektním stavu. Další zajímavostí může být, že jsem se časem naučil vyměňovat sám sudy s pěnou, které váží přes dva metráky. Není to tak těžké, když se člověk od kolegů naučí ty správné triky (smích).
Jak po náročném pracovním dni regenerujete?
Nudit se moc neumím ani po práci. Mám čerstvě po svatbě, kterou jsme naštěstí zvládli poslední bezrouškový víkend, a tak si to se ženou užíváme. Postupně rekonstruujeme malý domek ve Chvaleticích, což mi zabere většinu volného času. A pokud se někdy naskytne chvilka, rád si vyrazím zarybařit na Labe.