Leoši, měl jste někdy z tělocviku něco jiného než jedničku?
Tak to asi neměl (smích). Sportu jsem se začal intensivněji věnovat až ve čtvrté třídě, kdy jsem se odvážně pustil do gymnastiky. Sice jsem za rok dosáhl na druhé místo v kraji, ale pak mě začala spíše lákat atletika, a tak jsem v páté třídě přešel na sportovní školu. Atletika mě bavila a při následném studiu strojařiny jsem si k ní přidal ještě cyklistiku. Jezdil jsem za TJ Lokomotiva Pardubice a můj svět byl jen kolo – třikrát týdně tréninky, o víkendu závody. Dostavily se i nějaké úspěchy v československých pohárech, ale vojna vše zastavila. Po jejím skončení jsem po nějakém čase nastoupil do Kiekertu, kde jsem letos již 26 let. Mám to tu rád, mimo jiné i proto, že se dá práce skloubit s pravidelnými tréninky.
Jaké jsou Vaše současné aktivity?
Před čtvrt stoletím jsem byl u zrodu cyklistického klubu SCP (Sdružení cyklistů Pardubice, pozn. red.), kde jsem byl ze začátku aktivní jako trenér mládeže a organizátor závodů. Po nějaké době jsem zde převzal roli předsedy, kterou vykonávám již šestnáctým rokem (smích).
A co vlastní tréninky? Jak se na ně Vaše více než padesátileté tělo tváří?
Věk pokročil, ale v hlavě mi je pořád 35, a tak si stále „tuním“ svůj tréninkový plán. Od jara do podzimu jedu hlavně kolo, za sezónu dávám tak 8 tisíc kilometrů a stále mě baví amatérské závody. Aby to nebylo tak fádní, před 15 lety v rámci zpestření jsem začal i s triatlonem, a tak jsem se začal soustředit na běh a plavání.
Slavíte i nyní nějaké sportovní úspěchy?
Nyní již spíše podporuji svého šestnáctiletého syna Jakuba, který se od malička věnoval plavání a teď už sbírá zkušenosti v rámci juniorské reprezentace na Evropských pohárech v triatlonu.
U mě na cyklistických závodech nějaká medaile v kategorii „Veterán“ taky občas cinkne (smích). Moc rád vzpomínám, když jsme se v Kiekertu zapojovali do firemních triatlonových závodů CzechMan. Vznikl zde fajn tým Václav Němec plavání (1,9 km za 28 minut), Ladislav Rybyšar běh (21 km pod sto minut) a já kolo (90 km za dvě hodiny dvacet). Vždy, když jsme se zúčastnili, stáli jsme na bedně – a většinou první místo. Byly to krásný časy, díky kluci!