Jindro, jak jste se vlastně k automobilovým závodům dostal?
Můj život je s motory spojený dlouhodobě. Před nástupem do Kiekertu jsem dokonce dělal i devět let servisního technika v profesionálním motocyklovém týmu. Pak ale přišla rodina, stavba domu, a už nebyl čas cestovat o víkendech po všech okruzích Evropy. K závodům mě to ale pořád táhlo, jen jsem se z bezpečnostních důvodů přesunul od motorek k autům (smích).
Proč si auta i stavíte?
Miluju hrabání v motorech a jsem rád, když je auto přesně podle mých představ. Někdy se dají i se slabšími auty udělat velká kouzla. Mým prvním „závoďákem“ byl stařičký Hyundai Accent zakoupený za pět tisíc korun, se kterým se mi po úpravách podařilo hned z prvních závodů přivézt stříbrnou medaili. Poté následoval Peugeot 106 a momentálně jezdím s třílitrovým BMW. To už je raketa, šestiválec, 300 koní, odlehčený na jednu tunu… Dal jsem si ho celý dohromady od podvozku až po závěrečný lak, a to si potom člověk to závodění užívá dvojnásobně.
Jak se Vám na závodech daří?
Celkem asi ano, za poslední tři roky jsem přivezl téměř z každého závodu pohár. Už jsem je ani neměl kam dávat a tak jsem si nechal jen necelou desítku těch nejcennějších a zbytek věnoval jako ceny na dětský den. Pro mě to není jen o vítězství, chci si hlavně užít jízdu, atmosféru, a pobavit přitom sebe i diváky. Nyní jezdím královehradeckou rally a rád bych postoupil o stupínek výš, do závodů Českomoravského poháru.
Kolik času autům věnujete?
No, asi větší, než by si žena přála (smích). Mezi auty se pohybuji téměř pořád, pokud nezávodím nebo nevylepšuji svůj vozový park, pomáhám organizovat závody, trénuji mladé závodnice, dávám dohromady auta kamarádům a k tomu ještě provozuji lakovnu. Je to svět, který mám rád a ve kterém jsem se našel.